Září 2008




Komik z autobusu

16. září 2008 v 16:59 | Ivulinka |  Vaše příběhy

JITKA HO UKOŘISTILA DŘÍV, ALE...

16. září 2008 v 16:34 | Ivulinka |  Vaše příběhy
V srpnu to budou právě dva roky, co jsem trávila část prázdnin na chalupě v malé vesničce u rakouských hranic. Bylo mi šestnáct stejně jako mé sestřenici Jitce, která bydlela nedaleko u své babičky. Parné dny jsme trávily na koupališti v sousední vesnici. A stalo se, že se do Jitky zakoukal kluk, který si - stejně jako my- užíval prázdnin na chalupě.
Jezdil za Jitkou každý den. Jmenoval se Pavel a bral sebou i kamaráda Ivana. Mezi Pavlem a Jitkou vznikla láska jako trám, já s Ivanem jsme byli kamarádi. Ale kdykoli jsme řádili všichni čtyři pohromadě, nedalo se nevšimnout si pohledů, které na mě Pavel vrhal. Jenže jsem musela dělat, že je nevidím, protože Jitka ho přece jenom ukořistila dřív. Zůstali jsme tedy dobří přátelé.
Prázdniny přešly, všichni jsme se rozprchli. Dlouho jsem Pavla neviděla. Až teď po dvou letech. Potkali jsme se na diskotéce a celou ji protančili spolu. Vzpomínali jsme na staré časy. Pavel se přiznal, jak tenkrát litovat, že mě nepotkal dřív. Však se taky s Jitkou rozešel ještě před koncem prázdnin.
Slovo dalo slovo a do týdne jsme se dali dohromady. Všichni říkají, že nám to spolu sluší. Jen Jitka zatím nic netuší...

PRVNÍ PUSA

16. září 2008 v 16:23 | Ivulinka |  Vaše příběhy
Ze svého prvního prázdninového tábora se vrátila naše Jitka nadšená. Báječně opálená, zdravě pohublá, chrlila ze sebe jednu dobrou zprávu za druhou: umím plavat, měla jsem prima vedoucí Minehavu, už jím dušenou mrkev, koukej, co jsem si udrhala.... Z batohu se sypaly poklady: vybledlé tričko propálené jiskrami od táboráku, hrst jehličí, vykutálela se sportovní medaile a s pomačkaným diplomem, amulet na krk s veverčím chrupem a zápisník. Tajně jsem si v něm večer, když usnula zalistoval.
Drobné zápisky o tom, s kým bydlí ve stanu, dojmy z výletů i nočních hlídek, adresy nových kamarádek... A najednou slohový úkol na celou stránku ozdobený ilustracemi a skvrnami od borůvek.
V chatce číslo pět bydlí kluk. Líbí se mi. Řekla jsem to Hance z naší družiny. Taky mi svěřila své tajemství: zamilovala jsem až po uši do kluka z jednoho stanu a podstrčila mu tam psaníčko.
Dnes jsme mohli do lesa o poledním klidu. Je tam stín, průvan a ne takové vedro jako v táboře pod stanovou celtou. Ti dva kluci, co se nám líbí, si přinesli deku. Uvelebili se blízko nás. My nic. Najednou vstali, a jako když do nich střelí letěli do lesa. Za chvíli se přihrnuli, prsty i pusu měli promodralou. Každý měl v hrsti borůvky.
"To je pro tebe," řekl ten Hančin. "Za hubičku." Vzala si a dala mu pusu. "Chceš taky?" zeptal se mě Petr. Zčervenala jsem jako rajský jablíčko. Protože jsem se styděla, vlezla jsem si pod deku. Petr s borůvkami za mnou. Baštili jsme - a potom mě políbil.
DOSTALA JSEM PRVNÍ PUSU OD KLUKA V ŽIVOTĚ.
Když jsme se odkryli, šla Hanka s klukem už k táboru a drželi se za ruce. Loudali jsme se za nimi. Před táborem mi Petr řekl: "Máš pusu celou modrou od borůvek," a utíkal. Brzy všechny holky v oddíle věděly, že jsme se zamilovali až po uši.
TOHLE JE MOJE NEJHEZČÍ VZPOMÍNKA NA LETOŠNÍ TÁBOR.
Zavřel jsem dceřin zpovědníček. Ta nejhezčí stránka byla lemovaná červenými srdíčky a modrými puntíky - zřejmě od borůvek. Seděl jsem a rozpačitě civěl. Mé dceři je totiž devět let...

STARÁ INDIÁNSKÁ MOUDROST

16. září 2008 v 15:30 | Ivulinka |  Vaše příběhy
Už když letadlo začalo přistávat v letišti v Medellinu, zmocnila se mě jedinečná tropická atmosféra. V Kolumbii jsem nebyla dva roky. Bylo jasné, že jsem se z letadla snažila dostat co nejrychleji, abych mohla pocítit slunce, teplo a sametový vzduch. A pak se na nás vyřítila rodina mé matky. Všichni mě zdravili, objímali a slzeli. Nakonec se všichni příbuzní usadili do vozu, který nás měl dovézt na fincu, jihoamerický venkovský dům.
Cesta byla nádherná. Zatímco jsme ujížděli okolo palem, banánovníků a kakaovníkových plantáží. Zničeho nic jsem si vzpomněla na studené, deštivé počasí při našem odletu z Německa. Na jednom odpočívadle jsem obdivovala množství exotických plodů, které zde prodavači nabízeli. Najednou stál přede mnou Sergio. Byl to přítel mé sestřenice, kterého jsem poznala teprve ten den ráno. Na nějaký delší rozhovor nám zatím nezbyl čas, protože cesta do hor hned pokračovala. Když jsme dorazili na fincu, obdivovali jsme nejprve nádherný výhled z terasy domu. Úplně nám bral dech Před námi se rozprostíralo opravdové moře ze zelených kopců a na horizontu právě zapadalo slunce. Ještě nikdy jsem neviděla něco tak krásného.
Po večeři u velkého rodinného stolu mě Sergio pozval na procházku. Chvíli jsme šli lesem a přišli k malé mýtince. "To je moje oblíbené místo", řekl Sergio, "tady mohu být sám a přemýšlet." Posadili jsme se na dva velké kameny, které byly ještě vyhřáté, ačkoli slunce už dávno zmizelo. "Ty jsi z Německa?", zeptal se Sergio. Přikývla jsem a vyprávěla jsem mu, že můj otec je Němec a matka z Kolumbie. "Já jsem se narodila v Medellinu, ale ve třech letech jsme se přestěhovali do Německa."
Sergio pozorně poslouchal. "A v které zemi se cítíš doma?" To je zvláštní, pomyslela jsem si, na to se mne ještě nikdo nezeptal. "Vlastně bych měla říci že v Německu, protože jsem tam vyrostla, mám tam přátele. Ale jako Němka se přece jenom necítím", odpověděla jsem. Trochu smutně jsem k tomu dodala: "Ale když jsem tady, vždycky zjistím, že ani k této zemi pořádně nepatřím, jsem tu cizinka.."- "To docela chápu," řekl, "ale já bych ti snad mohl trochu pomoci, aby ses tu cítila dobře a nekazila sis pobyt špatnou náladou."
Tak pro mne začala neuvěřitelně krásná doba. Podnikali jsme se Sergiem dlouhé výlety po nádherné krajině. Poznávala jsem stále více a více zvyky a chování zdejších lidí a každý den jsem se cítila méně cizí a trochu více jako pravá Kolumbijka. Za to všechno jsem vděčila Sergiovi, který svou zemi miloval tak jako žádný jiný. A mě to naučil také.
Po třech překrásných týdnech přišlo loučení. Na letišti jsme se naposledy objali. Já jsem brečela a Sergio mě k sobě pěvně tiskl. "Sergio", vzlykala jsem "nezapomeneš na mě, že ne?"- "Ne", řekl potichu. "A zapamatuj si: Nikdo na světě ti nemůže vzít to, co máš v srdci. To je stará indiánská moudrost." Naposledy jsem ho objala a běžela do čekárny.
Za několik týdnů jsem od Sergia dostala dopis. Psal v něm: "Ať už je tvůj rozum německý, tvůj způsob života jiný než náš - nesmíš nikdy pochybovat o tom, že jsi Kolumbijka." Sergia už jsem nikdy neviděla, ale pořád ho cítím blízko sebe. Poznala jsem toho díky němu tolik, nejen o Kolumbii, ale i o sobě a svých citech - a o to právě jde. A ta stará indiánská moudrost je mým stálým průvodcem. Je úplně jedno, jestli své štěstí prožíváš s jinými lidmi, v přírodě nebo v jiné zemi: Co už máš jednou v srdci, to ti nikdo vzít nemůže!


No nejsou roztomilý...

15. září 2008 v 16:59 | Ivulinka |  Pejskové
0

...nejen plyšový...

15. září 2008 v 16:45 | Ivulinka |  Medvídci



To je zatím vše:o)

8. září 2008 v 20:25 | Ivulinka |  Moje vyšívky
Džbánek s květinami
Košíček s květinami
Ornament